Dne 10. 7. 1999 ve věku 66 let zemřel dr. István Túri, nejznámější mistr a učitel zeleninářského zelinářství.
Narodil se 7. 12. 1933 v Ceglédu. Základní i střední školu absolvoval rovněž v Ceglédu, roku 1952 maturoval na gymnáziu Kossuth Lajos. Roku 1957 získal diplom na Vysoké škole zahradnické a vinařské, od roku 1958 působil na Vysoké škole zahradnické a vinařské, později na Zahradnické univerzitě, kde prošel povinnou kariérní hierarchií od vědeckého aspiranta až po titul docenta. Z vlastního rozhodnutí požádal v roce 1993, ve věku 60 let, o odchod do důchodu.
Od svého založení (1990) byl výzkumným ředitelem společnosti PRODUKT Kutató, Fejlesztő, Termelő Kft. a až do své smrti byl duchovním vedoucím šlechtění paprikových odrůd a produkce osiva vyšlechtěných hybridů.
Svoji vědeckou činnost zahájil pod vedením profesora Andráse Somose. Na základě disertační práce z roku 1962 o průzkumu a analýze zeleninářské oblasti Nagykőrös získal univerzitní doktorát.
Jako první výzkumný úkol zkoumal možnosti pěstování zeleniny na chudých písčitých půdách bez použití organického hnojiva. Z technických otázek jsou s jeho jménem spojeny: využití plastů v zahradnictví, vývoj rámových konstrukcí různých zařízení, vypracování topných systémů, vytvoření různých typů větracích a zavlažovacích metod, vyvinutí několika variant dvojitého krytí, návrh typů vytápěných a nevytápěných provozů a v neposlední řadě i metoda vodní clony.
Spolupracovníky vypracoval systém využití nevytápěných zařízení s přesouváním i bez přesouvání, stejně jako jedno- a dvoufázové využití vytápěných zařízení, zkoumali možnosti podzimního a zimního rychlení. Trvalou hodnotu vytvořil také zapojením nových odrůd a odrůdových typů do pěstování a zavedením nových pěstitelských technologií.
Vezmeme-li v úvahu i dostupné finanční prostředky, byl bezpochyby až do dnešních dnů nejúspěšnějším maďarským šlechtitelem papriky. Důkazem není jen počet (21) uznaných a přihlášených odrůd a hybridů, ale především jejich užitná hodnota. Nejoblíbenější rychlená bílá paprika v Maďarsku (HRF F1) dosud dokládá mimořádný cit, s nímž postupoval při plánování jednotlivých křížení a výběru rodičovských linií. Kromě toho byly pod jeho vedením vyšlechtěny mimo jiné odrůdy Hó F1, Pritavit F1, Kaméleon F1, Velence F1, Titán F1 a také odrůdoví kandidáti Bajnok F1 a Kápia F1. Významný je rovněž šlechtitelský základ, který spolu se svými spolupracovníky shromáždil a který může být zárukou pokračování jeho životního díla. Pod jeho vedením byla vypracována specifická metoda produkce hybridního osiva, která byla chráněna patentovou ochranou a stala se základem fungování celého odvětví produkce hybridního osiva.
Mnohostrannost dr. Istvána Túrího nejvíce zvýraznily jeho výzkumy v oblasti konstituční biologie. Zavedl pojmy pomalého, středního a rychlého růstového typu, určil podmínky jejich vzniku a také možnosti jejich změny. Velmi brzy dokázal rozpoznat změny probíhající ve vývoji rostlin. Technologické úpravy, které v takových případech navrhoval, jej ve většině případů plně potvrdily. Pan docent Túri vyučoval vysokoškolské studenty i praktické zahradníky, jeho přednášky byly většinou velmi názorné, protkané humorem a mimořádně působivé.
Také organizace synchronního odborného poradenství je spojena s jeho jménem, už na konci 60. a na začátku 70. let pořádal v Soroksáru kurzy. Na Zahradnické univerzitě uspořádal několik výstav. Významnější byly výstavy spojené s odbornými konferencemi o pěstování papriky, melounů a okurek. Burzu osiv, kterou si vysnil, pořádáme od roku 1981 každoročně k plné spokojenosti pěstitelů zeleniny a firem obchodujících s osivy.
Jeho odbornou publicistiku charakterizovala snaha o srozumitelnost a popis i předávání praktických postupů. Publikoval více než sto popularizačních článků, převážně na stránkách časopisu „Kertészet és Szőlészet“. Oblíbené jsou také jeho knihy o pěstování pod fólií. „Kertészet fólia alatt“ (spoluautor Béla Fodor) byla první zemědělskou odbornou knihou, z níž se prodalo více než sto tisíc výtisků. Za tuto knihu získal cenu za vysokou úroveň. Na tu i na Řád práce, kterým bylo oceněno jeho životní dílo, byl vždy hrdý.
V posledních 10–15 letech se v jeho textech projevoval i filozofický tón. Příkladem jsou jeho knihy „Növényalkat“ (Možnost a omezení zvyšování výnosu) a „Az élet korlátai“ (shrnuje lidské souvislosti konstituční biologie). Začal psát i knihu, v níž se vydal na výpravu do světa ducha, do světa bohů. Hodně o ní mluvil, velmi si přál ji dokončit, ale už to nedokázal. Na otázky o své vědecké práci a publikační činnosti většinou odpovídal: „Počet knih, nových odrůd, patentů, vyznamenání a vědeckých titulů nepodceňuji, ale nepovažuji je za nejdůležitější, proto se čísly nezabývám. V našem oboru pokládám z uvedeného i nad rámec toho za důležité jen to, co posouvá věc zahradnictví kupředu.“
Při své organizační práci potřeboval vytrvalost, někdy až tvrdohlavou urputnost, jinak by nedokázal vytvořit pokusnou plochu Katedry zeleninářství. V pokusném podniku v Soroksáru dodnes mnohé budovy, stavby a fóliová zařízení svědčí o jeho neúnavné organizační práci, hledání nových cest a o jeho nápaditosti.
Hodně se věnoval i svým někdejším početným podřízeným. Pro kvalitní práci považoval za důležitých několik požadavků: vysvětlit, nechat zapsat, zpětně se zeptat, provést, zkontrolovat. Neměl rád nedbalost, lhostejnost a lenost, ale uznával schopnost bojovat, cílevědomou a hodnototvornou práci. Váženými a respektovanými byli pro něj i ti spolupracovníci a kolegové, kteří dokázali rozpoznat nové a podporovali je i tehdy, když na ně jako první neupozornili oni sami.
Často říkával, že kdyby se dostal k všemocné kouzelné hůlce, udělal by přinejmenším tři věci: na týden by zrušil pěstební zařízení s plastovým krytem, aby ukázal jejich důležitou roli v každodenní spotřebě zeleniny a ovoce a v používání okrasných rostlin; představil by možnosti, které jsme dosud nevyužili v souvislosti s uzavřenými prostory; „ne na týden, ale navždy bych zastavil chorobu mistrně formulovaného prázdného tlachání z rozumných slov a vět,“ říkal.
Chyby a omyly měl, stejně jako každý jiný. V takových případech říkával: „Nikdo z nás není anděl.“ Tyto menší či větší uklouznutí a omyly odpouštěl i svým spolupracovníkům, pokud v nich neodhalil zlý úmysl či vědomou záměrnost.
Při odchodu do důchodu nepořádal bankety ani oslavy, pár slovy se rozloučil a možná jeho poslední větou bylo: „Rád bych ještě dlouho sloužil věci zahradnictví!“
Bohužel toto jeho přání nemohlo být zcela naplněno. Žije v nás už jen ve svých odrůdách, ve svých textech a ve svém duchovním odkazu.
János Gyúrós